Jak to celé vzniklo

Už jako malá copatá holčička jsem seděla u klavíru a vyluzovala z něj prapodivné tóny a neposlouchatelné melodie. To bylo prvním impulzem pro mé rodiče, aby mě přihlásili do základní umělecké školy na hodiny klavíru. Časem se ke klavíru přidaly ještě další dvě činnosti, kvůli kterým jsem „namnožila" hodiny strávené v hudební škole. V druhé třídě jsem se začala učit na zobcovou flétnu a o rok později se k tomu všemu přidalo ještě zpívání. Byla jsem zaneprázdněným dítětem a neposedou v podstatě od té doby, co mě maminka naučila chodit.... :)

Jak roky ubíhaly a přibývalo stále víc povinností, zájmy tohoto typu jsem odsunula a ukončila docházku na hodiny klavíru a flétny. Jeden čas mě to bavilo ohromným způsobem, ale vždycky jsem chtěla hrát něco „neklasického" a pro mě živoucího. Něco, co by ve mě vzbuzovalo i jiné emoce než jen ponuré pocity skleslosti a „vážna". Bohužel jsem se nesetkala s velkým pochopením a cvičení - pro mě nic neříkajících skladeb - mě přestalo bavit. Jedním z dalších důvodů byla hnědá a krásná kobylka, kterou mi rodiče splnili životní sen, a já neměla myšlenky na nic jiného... Hodiny zpěvu mi zpestřovaly volný čas dál, ale s příchodem na gymnázium jsem se jich vzdala také.

Prázdná okénka v mém celodenním programu rychle nahradily latinskoamerické tance, při kterých jsem objevila mé druhé já. Už tehdy jsem věděla, že jsem prostě „stará" na to, abych začala s touhle aktivitou, ale byla (a jsem) pevně rozhodnutá, že na sobě budu pracovat, jak nejlíp budu umět - a že se jen tak nevzdám.

Postupem času se ukázalo, že bez hudby nemůžu být. Obklopovala mě celé dětství a celý život. Zjištění spělo k tomu, že uvnitř mě bylo najednou neidentifikovatelné prázdno. Potřebovala jsem se nějakým způsobem znovu realizovat a začít znovu dělat to, co mě tolik let bavilo a naplňovalo příjemnými pocity. Zkoušela jsem psát emaily na adresy různých sborů, ale všechna místa byla vždy obsazena. Jednou večer rodiče objevili na internetových stránkách hudební školu v Praze a bylo rozhodnuto. Po roční pauze jsem opět začala navštěvovat hodiny zpěvu a prázdné místo uvnitř mě bylo vyplněno. Od té doby prožívám nejšťastnější období svého života a doufám, že to tak bude už navždy. Našla jsem přátele, které bych nikdy za nic a nikoho nevyměnila, začala jsem tančit, jezdit na koni a zpívat.

Jednoho květnového dne se u nás na gymnáziu konala soutěž mladých talentů, která nese název Nota D. Můj první plán byl, že na soutěž vůbec nepůjdu. Nakonec jsem se přihlásila a zazpívala. První řada patřila porotě. Hned na okraji seděl jeden ze členů poroty, na první pohled nepřístupný pán s kamenným obličejem, ale když jsem dozpívala, jeho výraz se maličko změnil a já si oddychla, že se mu to snad alespoň trochu líbilo. Vedle něj seděla paní s podobně soustředěným výrazem, ale při očním kontaktu se usmívala. Celou dobu, co jsem zpívala, mi v hlavě probíhaly myšlenky a křičely, že s tou ženou jsem se už někde setkala. Naše kategorie dozpívala a následovala pauza pro porotu. Na chodbě mě výše zmíněný muž zastavil a sdělil mi, že můj výkon se mu moc líbil. Naplnilo mě štěstí, protože miluji ten pocit, když můžu druhým dělat radost. Najednou se nezdál tak nepřístupný, jeho výraz se zcela změnil a byl to velmi sympatický člověk. Po určité době mě na chodbě zastavila i usměvavá porotkyně a chvíli jsme si povídaly. Nakonec jsem zjistila, že první dojem byl správný a já  už ji opravdu jednou viděla - kdysi v dětství. Možná už by se slušelo, abych ty dvě nepojmenované postavy představila. Pán z první řady nese jméno Martin Skala a tajemná dáma z dětských vzpomínek se jmenuje Maika Nováková. Několik dnů po mém vystoupení zazvonil maminčin telefon a z něj se ozval hlas Martina Skaly. Tímto dnem vše začalo... Hodiny zpěvu s paní profesorkou Evou Svobodovou, nové plány do budoucna a setkávání se zajímavými lidmi...

Jedním z nejsilnějších zážitků, který mi ti dva umožnili doposud prožít, bylo setkání s panem Jiřím Škorpíkem. Ke 4TETU vzhlížím od té doby, co jsem poprvé viděla jejich vystoupení a nikdy se mi ani nesnilo, že bych mohla stát tváří v tvář někomu takovému. To, že před ním budu zpívat, jsem si nepřipouštěla do té doby, než se otevřely dveře, ve kterých stál usměvavý pán s šibalským pohledem a pevně mi stiskl ruku. Tak moc jsem se přemáhala, abych nedala najevo to, jak se mi třesou kolena a srdce tluče jako o závod...

Maruška Nováková s Martinem Skalou jsou lidé, kteří mi otevřeli cestu velkých možností, o jakých jsem vždy jen snila. Dali důvěru někomu, koho vůbec neznali, a já doufám a moc si přeji, abych jejich důvěru nikdy nezklamala. Děkuji...

Nerada bych zapomněla na své rodiče, protože nebýt jejich podpory a lásky, nikdy bych nic z toho, co se v současné době děje, nemohla uskutečnit. Podíl mých díků patří i mým přátelům, u kterých vždy najdu podporu a druhý domov...